O nás

Dobrý den, vítejte na stránkách naší chovatelské stanice Arx Fortunae.

Jmenuji se Hanka Konrádová a žiji se svou rodinou už téměř deset let v malé vesničce poblíž Uničova (jak jinak než kvůli psům). V současné době obývají náš dům mimo lidí a psa také dvě kočky a jedna křeččice (a jistě i nepočítaně pavouků a jiné příbuzné havěti).

Hafani byli členy naší rodinné smečky od pradávna. Prvního psa mi pořídil manžel ve chvíli, kdy pochopil, kudy vede cesta k mému srdci. Splnil mi tak můj nevyslyšený dětský sen. Až později mu došlo, že si na sebe upletl bič a že psa už z našeho domu nikdy nevystrnadí.

Náš první pes byl naprosto úžasný, jedinečný a neopakovatelný. Zlatý boxer, který se k nám dostal jako nechtěný roční dorostenec od majitele, jehož společenské ambice nedokázal naplnit… Pes, u kterého jsem si byla naprosto jistá, že by za milovaného člověka bez zaváhání položil život. Vyrovnaný pohodář, vášnivý aportér, pes ovladatelný jediným slovem. Pes, který naše ambice naplnil vrchovatě.

Po boxerovi Dorovi přišel čivaváček Bad. V té době jsme bydleli v paneláku, děti byly malé, peněz málo (jak už to tak bývá) a dvoukilový pejsek tak snadno uspokojil moji touhu po psím parťákovi. Byl to pes se vším všudy bez ohledu na svou miniaturní velikost. Jako u všech psů, kteří prošli našimi srdci a naším domovem, jsme i v případě Bada měli štěstí na pohodového, sebevědomého pejska se slunnou povahou. Nikdy jsem ho pořádně necvičila, a přesto to byl ten nejvzorněji vychovaný pejsek v širokém dalekém okolí. Doprovázel nás bohužel pouhých sedm let.

Protože smutek po Badově smrti byl k nevydržení, podařilo se mi na manželovi vyžebrat nové štěně. Z dob mých prvních kynologických krůčků mi uvízl v srdci velký knírač, takže první volba padla okamžitě na toto plemeno. Poté ale, co jsem pohledem přelétla panelákový byt, časový harmonogram matky na plný úvazek a věčně vyluxovaný účet, jsem s těžkým srdcem kývla na jeho „soft“ variantu. A tak k nám přišel Sam – střední černý knírač. Byl milovaný a taky stokrát zatracovaný, protože věčně lítal za „ženskými“ a dělal jim nemravné návrhy. A všechno občůrával a podrýval moji autoritu. Ale život s ním byla vysoká škola psovodská, naučil mě trpělivosti a důslednosti a hledání inovativních řešení. Užili jsme si spolu krásných a nezapomenutelných dvanáct let...

Kvůli Samovi jsme také pořídili Fíka – malého knírače pepř a sůl. Naivně jsem doufala, že vlastní psí kámoš bude lepší než kdejaký cizí obejda z ulice. Fíček se jako parťák výborně osvědčil, mohli se Samem za ženskýma běhat ve dvou. Fíček byl přítula a citlivka, neuvěřitelně senzitivní hafan, který by byl ideálním canisterapeutickým psem. Dělal se mnou (a velmi úspěšně) stopy a pro radost i agility. Se Samem se nikdy nehádali, a když do naší domácnosti přibyla velká knírajda, pomáhal ji vychovávat.

Dorinka je náš poslední přírůstek. Ze začátku jsem o dalším rozšíření smečky nechtěla ani slyšet, protože dva psí důchodci byli víc než dost. Jenže odolejte soustředěnému nátlaku chovatelky („…byla by pro mne čest, kdyby sis vzala štěně ode mne“) a velkorysé nabídce pána domu („Tak si ji přece vezmi!“). Doplnila naši kníračí kolekci na tři exempláře – byli jsme jako chodící reklama na plemeno.

Dorka splnila všechno, co jsem od tohoto plemene očekávala. Je to láska s velkým L. Je to splnění snu. Je milá, vzorná, divoká i mazlivá. Naše úžasná holčička a snad i zakladatelka naší chovatelské stanice.

A proč se naše chovatelská stanice jmenuje Arx Fortunae (hrad Štěstěny)? Inspirovala mne kniha českého barokního filozofa a pedagoga Jana Ámose Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Komenský v ní vykresluje alegorický obraz lidského života v podobě města, nad nímž se tyčí hrad Štěstěny, představující vrchol všeho, čeho se lidé snaží v životě dosáhnout (u Komenského je to bohatství, sláva a moc). Pro mne je mým hradem Štěstěny domov naplněný psím štěkotem…